AKCE 15%! Kód : Zari , Doprava zdarma od 999,-kč vybranými dopravci.

Otevřeně o kontaktním rodičovství

Otevřený dopis našim rodičům, prarodičům a kamarádům :)

 

Víte, nemám ráda škatulky, vychovávám podle toho, co si myslím, že je pro syna nejlepší, ale pokud bych se někam měla přidat, tak je to směr kontaktního rodičovství a v první řadě respektující výchovy. To s sebou však často nese velké nepochopení u našich rodičů, rodiny i přátel.

 

Všichni jsme se ocitli v nových rolích, z nás se stali rodiče a z vás prarodiče, tetičky a strýčkové… Možná nás nikoho nenapadlo, že to může změnit i vztahy mezi námi. Často se říká, že děti svou přítomností vztahy hojí a léčí, ale hravě se může stát, že výchova toho malého človíčka mezi nás vrazí klín…

 

Kde je problém? Děláme to jinak….

 

Asi si říkáte proč to jen musíme dělat jinak? Vychovali jste nás špatně? Je to naše pomsta? Musíme být za každou cenu moderní? NE! Opravdu nic z toho nemáme v úmyslu a to poslední, co chceme, je ranit vaše city. 

 

Prostě a jednoduše pracujeme s myšlenkou, že naše děti se rodí s přirozenou touhou být s námi a objevovat svět v bezpečí. V bezpečí náruče rodičů, zejména mámy. 

 

Představte si situaci, kdy dítě neutišitelně pláče, maminka se ho snaží uklidnit a za nic jí to nejde. Bez jakkoli špatných úmyslů pronesete větu “Dej mi ho, však ho stejně nejsi schopna uklidnit…”. Dítě dostanete do náruče a rázem je po pláči. Situace vyřešena. Znáte to? A teď si představte tu stejnou situaci znova, jen s kontaktní maminkou. Taková máma vám totiž děťátko do rukou nedá a dál ho uklidňuje sama, váže ho do šátku/nosítka, pohupuje ho na rukou nebo mu nabízí k uklidnění kojení. “Tak si dělej všechno sama a mě ho nepůjčuj, když to teda neumím.” pronesete. Tyhle vaše věty bolí, bolí obrovským způsobem, ale my prostě víme, proč to děláme. Chcete to vědět také?

Představte si stejnou situaci s plačícím dítětem, ale na místě dítěte si představte sami sebe. Máte za sebou špatný den, všechno na vás padá, někdo vás opustil nebo vás něco úkrutně bolí. Půjdete se vybrečet šéfovi na rameno? Budete plakat v ordinaci? Nebo se snad vypláčete náhodné kolemjdoucí na ramínko? Asi ne… Postěžujete si do telefonu kamarádce, vysypete to ze sebe jen co zabouchnete dveře doma anebo si to sami odbrečíte do polštáře. A přesně toto prožívá ten maličký uzlíček. S tím rozdílem, že i když jste babička, dědeček, tetička nebo strýček, tak pro ně jste “cizí”. Miminka prostě ze začátku poznají “jen” mámu, protože tak krásně voní, poznají její hlas i její doteky. Časem se naučí rozeznávat tátu a bohužel na vás, i když jste pro něj ti nejbližší bude čas až později. Není to vina vaše, není to vina rodičů, tak to prostě je a je to přirozená součást vývoje.

Mámu totiž nedovede nahradit nikdo. Ale máma dovede zastat role všech okolo. Alespoň v prvních řekněme dvou letech života dětí. Až v oněch dvou letech se děti učí “být člověkem”. Chápou, že oni a máma nejsou jedno, ale jsou dvě oddělené bytosti. Proto je zcela normální, že se dítě chodí vyplakat k mámě. Proto je normální, že děti na hlídání u babičky “nezlobí” nebo se chovají jinak… Uvolnit se dovedou prostě jen doma. Nepřipomíná vám to něco? Nemáte to taky tak?

 

 

Proč mu prostě nedáš na p*rdel a nenecháš ho vyřvat?

 

Protože má city! Protože ještě neumí formulovat slova a myšlenky jako my. Děti nikdy nebrečí jen tak, za každým zaplakáním stojí potřeba dítěte. 

Jaké potřeby mám na mysli?

  • ty nejzákladnější jako je hlad, žízeň nebo plná plenka
  • vyjadřují bolest
  • vyžadují si vaši pozornost
  • je toho na ně “moc” (zažili přes den dobrodrůžo, poznali někoho nového atd.)
  • nemají svůj den. “Cože? Jak může nemít den vždyť je to dítě!”. A vy jste nikdy nezažili den, kdy vás prostě vytáčí i to, že vedle vás někdo dýchá? Možná se vám zdají problémy dětí malicherné, což ukradnutá lopatka nebo hádka o bábovičky jsou, ale pro ně to je středobod jejich dne.
  • starší děti často brečí, protože se neumí vyjádřit nebo vám nějaké slovíčko opakují pořád dookola a vy to prostě nechápete!

Baví mě zažitý vzorec, kdy se traduje, že pokud miminko pláče, tak vás zkouší a vydírá. Jakoby prenatální fáze v břiše bylo 9 měsíců drilu a přednášek o tom "jak vydírat mámu". No, to že nás zkouší je však pravda. Zkouší, jestli jsme pro ně teď a tady a jestli si zasloužíme jejich důvěru. Zkouší, jestli je na nás spoleh a jestli je svět v pořádku. Svět, kdy máma přijde, když ji potřebuju. Svět, kde mi máma naslouchá, když ji potřebuju nejvíc. 

Mám pro vás překvapení. I já nechávám své dítě vybrečet. Rozdíl je v tom, že moje dítě brečí v bezpečí mé naruče nebo jsem mu na blízku a ví, že za mnou kdykoli může přijít. A i když prochází obdobím vzdoru, tak scény, kdy sebou práskne o zem víceméně neznám. Stalo se to 2x abych byla upřímná.

Jednám s ním jako s parťákem. Respektuji jeho potřeby. A proč? Protože jen otevřená náruč, která nediktuje podmínky je ta, kam se budete vracet v dobrém i zlém. 

Kontaktní výchova není výchovou bez hranic. I naše děti hranice znají a to dokonce velmi dobře. 

A jestli někdy na malého křičím? Bohužel ano. I já jsem člověk a mám špatné chvilky. Vždy si to ale vyčítám, protože já jsem dospělý člověk, který má umět korigovat své city a každé takové mé zakřičení, kdy mi z pusy vyjdou věty, které jsem nikdy nechtěla říct, beru jako své selhání. Za takové chování se pak synovi omluvím. Teď si asi mnozí klepete na čelo, ale pro mě to je jeden z klíčových momentů výchovy. Nestavím se na piedestal, nevyvolávám kolem sebe auru dokonalosti. Chci, aby mě syn vidět se všemi mými plusy a mínusy. Chci, aby věděl, že chybovat je lidské a uznat svou chybu není známkou slabosti, ale naopak obrovské síly. Protože jen tak z něj vychovám silného člověka, který se nebude bát za mnou přijít a říct: "Mami omlouvám se, ale tohle jsem fakt podělal."

Nemusíte se mnou souhlasit, nemusíte nic měnit. Stejně tak nemusím souhlasit já s vámi a kvůli vás cokoli měnit. Čas ukáže, jestli je ten směr, kterým s malým “plujeme” ten správný. Rozhodně to ale vyhovuje nám. Teď a tady.

 

S obrovským respektem ke všem stranám pro vás napsala 

@vysoudilovadita